Zpěv (cante)
Stejně jako baile (tanec) a toque (hudba) dělí se cante podle jednotlivých stylů (palos). Existují tak cante por alegrías, bulerías, siguiriyas atd.
Zpěv může existovat také samostatně, tj. bez doprovodu kytary či tance. O takových cantes se říká, že se zpívají a palo seco . Patří k nim zejména saeta, která se zpívá bez doprovodu vždy, ostatní mohou být většinou zpívány jak s doprovodem, tak bez něj. 
Dále jsou cantes ze skupiny hondo (ve španělštině hondo – hluboký – odtud název cante jondo – hluboký zpěv ). Tyto cantes, většinou pomalé a smutné (mezi nejtypičtější představitele patří zejména seguiriya) jsou nejnáročnější jak na poslech, tak na interpretaci. Vyjadřují ty nejhlubší emocionální prožitky. Mezi další nejznámější styly patří např. tientos, tangos, bulerías, alegrías atd.
Každý z cantes má v textech svoji typickou náladu a často i tématiku. Porozumění textům písní tak často dává smysl onomu zvláštnímu, chraplavému způsobu zpěvu, který často lidem připadá až afektovaný. Texty písní většinou vznikaly v chudém sociálním prostředí cikánských rodin, a tak v nich najdeme zejména smutná (někdy i tragická) témata. Smrt, šílenství, nešťastná láska, těžké životní a pracovní podmínky tvoří většinu obsahu textů písní zejména cante jonda.
Mezi legendy flamencového cante patří Manuel Torre, Antonio Chacón, Antonio Mairena, Manolo Caracol, dále Camarón de la Isla († 1992), kterému patří zásluhy za zpopularizování flamencového zpěvu pro širší vrstvy. Z velkého množství vynikajících dnešních interpretů je možno jmenovat např.: José Mercé, Duquende, La Macanita, Mayte Martín, Enrique Morente, Estrella Morente.
