Hra na kytaru (Toque)
Flamencová kytara se na první pohled neliší od klasické španělské šestistrunné kytary. Má však některé zvláštnosti spočívající zejména v její konstrukci, které se projevují v nižším posazení strun nad hmatníkem a ozvučnou deskou. Na té je většinou přilepena umělohmotná folie (golpeador), aby se kytara nepoškodila údery prstů pravé ruky na vrchní desku (golpes). Většina flamencových kytar má dnes již kovovou mechaniku převzatou z ostatních druhů kytar, někteří kytaristé však dodnes dávají přednost původní dřevěné mechanice. Zadní deska a luby flamencové kytary se vyrábí buď z cypřiše nebo palisandru, vrchní (ozvučná deska) pak ze smrku nebo z cedru. Flamencová kytara má obecně kratší tón a při hraní přes všechny struny břinkavější zvuk než klasická kytara. Při hře na flamencovou kytaru se používá původní technika hry, zvaná rasgueado, spočívající v úderech pravé ruky přes více strun a alzapúa, speciální technika hry palcem přes více strun, a to oběma směry, nahoru i dolů. Ostatní techniky (tremolo, picado, arpegio) byly převzaty z klasické kytarové techniky, a to průkopníky flamencové kytary jako sólového nástroje (Ramón Montoya, Niňo Ricardo, Sabicas). Tyto techniky však byly stejně poněkud upraveny pro potřeby flamencové kytary. Zjednodušeně se dá říci, že rasgueado se používá hlavně při doprovodu zpěvu a tance, zatímco ostatní techniky hlavně v tzv. falsetách, melodických vyhrávkách, kterými kytarista vyplňuje přestávky ve zpěvu. Jednotlivé styly mají své typické harmonie a rytmy, popřípadě se hrají bez rytmu (al aire libre ). I u těchto toques však zůstává pro ně typická harmonie. Harmonicky se většina hudby ve flamencu odehrává buď v tradiční dur-mollové harmonii, nebo v typickém frygickém modu (např. Akordický postup Ami G F E). Rytmicky se toques mohou dělit na ty, které se hrají al aire libre (bez rytmu): Taranta, Minera, Rondeňa, Fandango, dále pak na ty, které mají de facto 3/4 rytmus (Fandango de Huelva, Sevillanas), 4/4 rytmus (Tango, Rumba, Colombiana) a pro cizince nejhůře pochopitelný 12-dobý rytmus (Bulerías, Alegrías, Soleá, Siguiriya) s pravidelně rozloženými přízvuky na určitých dobách.
Mezi nejvýznamnější kytaristy patřili již zmínění Ramón Montoya, Sabicas a Niňo Ricardo. V současnosti jsou to především Paco de Lucía, Pepe Habichuela, Tomatito, Gerardo Núňez, Moraíto, Vicente Amigo. O zpopularizování flamenca se zasloužil především Paco de Lucía, který nebývale zdokonalil techniku hry, obohatil harmonii o nové prvky (zejména z jazzu) a který je vzorem pro většinu mladé generace kytarových hráčů.