Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie Flamenca

4. 3. 2007

Historie flamenca se začíná počítat od 18. století, kdy se po dlouhém procesu vzájemného ovlivňování spojil původní andaluský folklor s folklorem jihošpanělských cikánů, kteří přišli na území Španělska již v 15. století a od té doby se pravidelně objevují ve španělské literatuře jako součást reálií, dokonce i v dílech Cervantese nebo Lope de Vegy. Vznikl tak základ, který se již velmi podobá flamencu, jak ho známe dnes. Flamenco bylo ovlivněno mnoha kulturami: arabskou, židovskou, křesťanskou, ale ta, která dokázala vše spojit a přidat svůj díl tak, aby vzniklo nové a osobité umění, byla právě kultura cikánská. Velká většina interpretů flamenca jsou právě cikáni (gitanos), i když samozřejmě existují a existovali vynikající umělci necikánského původu (payos).

Od svého vzniku přibližně do roku 1850 bylo umění flamenca pouze součástí životního stylu, neexistovali profesionální umělci, provozovalo se doma, pro velmi úzký okruh lidí, většinou příbuzných.

Od počátku 19. století přichází, společně s romantismem, vlna zájmu o Španělsko, hlavně o jeho „exotickou tvář, kterou představovali právě cikáni a jejich umění. V té době tak vznikala literární díla inspirovaná tematikou jihošpanělských cikánů a flamenca, jejichž autory byli cizinci, jako např. Carmen od Francouze P. Meriméea Zincali, The gypsies of Spain od anglického spisovatele G. H. Borrowa nebo hudební kompozice Rusa M. I. Glinky a jeho následovníka N. Rimského-Korsakova.

Od poloviny 19. století, společně se vzestupem popularity flamenca, začaly vznikat tzv. cafés de cante nebo cafés cantantes, místa pro komerční produkci flamenca. Tato doba, která trvala přibližně do začátku 20. století, se nazývá Zlatým věkem flamenca. Jsou pro ni příznačné dva protichůdné jevy. Jednak je to zpřístupnění širokému publiku, zpopularizování flamenca, které pro mnoho umělců znamenalo příležitost nastoupit profesionální dráhu a vymanit se tak z chudého sociálního prostředí. Na druhou stranu se umění s postupující komercializací přirozeně přizpůsobovalo vkusu a požadavkům širokého publika a tradiční čisté, pravé flamenco (flamenco puro) se zatlačovalo do pozadí. Přidávaly se operní a teatrální elementy a pravé umění trpělo.

Na počátku 20. století tak flamenco zažilo hluboký umělecký úpadek, paradoxně právě díky své předchozí popularizaci. Jeho povrchnost a uměleObrazekcká nečistota se staly předmětem kritiky mnoha tehdejších intelektuálů. Tento úpadek hluboce znepokojoval tři tehdejší významné kulturní osobnosti a umělce. Byl to spisovatel Federico García Lorca, hudební skladatel Manuel de Falla a malíř Ignacio Zuloaga. Proto uspořádali v roce 1922 v Granadě slavnou soutěž flamencového zpěvu, Concurso de Cante Flamenco. Jejich záměr, totiž navrátit flamencu jeho uměleckou čistotu a obrátit pozornost publika na jeho autentické hodnoty, se však nezdařil a úpadek pokračoval až do poloviny století.

Od 50. let počíná umělecký vzestup, který trvá až do současnosti. Začínají vycházet kvalitní teoretické knihy o flamencu, rozhlasové stanice vysílají pravidelné pořady. Od 70. let se dva spolupracující umělci zasloužili o popularitu kvalitního flamenca, zmodernizovali ho a zpřístupnili širšímu publiku natolik citlivým způsobem, že to nesnížilo jeho uměleckou hodnotu, spíše naopak. Byli to zpěvák José Monge Cruz (El Camarón de la Isla) a kytarista Francisco Sánchez Gómez (Paco de Lucía). Z oblasti tance je třeba zmínit alespoň Antonia Gadese, známého u nás především z filmů Carlose Saury Krvavá svatba, Carmen a Čarodějná láska.

V současné době prožívá flamenco nebývalý vzestup. Stává se čím dál známější po celém světě. Hudba i tanec jsou předmětem zájmu mnoha umělců, kteří dávají vzniknout nejrůznějším fúzím. Umělci jako Paco de Lucía, Tomatito, Joaquín Cortés, Belén Maya nebo Eva la Yerbabuena plní koncertní sály jsouce reprezentanty umění, které v nedávné minulosti nestačilo na obživu ani svým nejlepším představitelům.